JUDr. František Pařez - 81 let od smrti významné osobnosti Dvora Králové nad Labem

Redakce / 29.01.2023, Aktualizováno , sokol.kralovedvorsko.cz

Začátkem února uplyne již 81 let od skonu JUDr. Františka Pařeza. Rádi bychom tuto významnou osobnost města připomněli současným královédvorským občanům.

FOTOGALERIE - JUDr. František Pařez - 80 let od smrti významné osobnosti Dvora Králové nad Labem

a další

Zobrazit zmenšené náhledy VŠECH fotografií

František Pařez se narodil 14. května 1885 v Dobřeni u Kutné Hory. Pracoval jako advokát ve Dvoře Králové nad Labem a kromě toho byl také výraznou postavou královédvorského veřejného života.

Aktivně se věnoval Sokolu a Pěvecké jednotě Záboj. V obou těchto spolcích působil jako starosta. Dále zastával funkci starosty první pěvecké župy, prvního náměstka starosty župy Podkrkonošské - Jiráskovy a předsedy místního odboru Národní jednoty Severočeské (nevládní organizace zabývající se podporou kulturního a hospodářského rozvoje české menšiny v severních Čechách). V době pomnichovské se snažil aktivně napomáhat starostovi města J. Bilinovi a jeho spolupracovníkům prosadit, aby Dvůr Králové zůstal součástí českého území a nebyl dodatečně přesunut do Velkoněmecké říše.

Za druhé světové války se aktivně zapojil do protinacistického odboje. Na podzim roku 1940 byla z jeho aktivity započata tzv. sociální akce, provádění finanční sbírky na podporu rodin zatčených.

V noci ze 7. na 8. října 1941 byl mezi patnácti sty sokoly zatčenými gestapem. Po věznění v Hradci Králové, Praze a Terezíně byl 15. ledna 1942 transportován do Osvětimi.

Za nelidských podmínek a třeskutého mrazu byl nucen vykonávat v táboře velice těžké práce. Těžkým omrzlinám a zápalu plic podlehl 2. února 1942, ve věku 57 let. Ze zachovaných dopisů a dokumentů dnes víme, že až do posledních chvil svého života oplýval svou vlídnou povahou a snažil se pomáhat všem slabým kolem sebe, ač byl sám v těžké situaci a neutěšeném zdravotním stavu.

Dnes připomíná JUDr. Františka Pařeza Kámen zmizelého ve Švehlově ulici před domem, ve kterém bydlel a také je jeho jménem pojmenována ulice Pařezova v jižní části města.

V kronice Sokola je opis části dopisu bratra Dr. M. Kavalíra královédvorským sokolům:

„Terezínská pevnost v roce 1941 od 8. 10. měla skupinu vězňů, kteří vynikali nad ostatní; vynikali vším, co v nich bylo; byli stateční, odolní proti ranám, neschopni úsměvu a podlézavosti; byli ochotní pomoci druhému, byli ochotni nést cizí utrpení; to byli činovníci ústředních vedoucích sborů ČOS a vedoucí činovníci žup. Mezi nimi obětavý a nesmírně pro druhé citlivý bratr Dr. František Pařez, starosta jednoty Dvůr Králové; sám, ačkoli jeho tělesná zdatnost nebyla veliká, odolával mnohým útokům dozorců, kteří vynikali krutostí zejména vůči tělesně méně zdatnějším; jeho mysl nikdy nepoklesla, zůstal věrným přítelem a bratrem; snažil se všem pomáhat; jeho milá povaha dávala naději mnohým i tehdy, kdy klesali na duchu; tak se přenesl přes terezínské utrpení a zapadl s námi v hrob Osvětimi. 14. leden 1942 byl počátek zkázy pro sokolstvo; co nám znamenalo zajištění majetku, zákaz činnosti, když jsme ještě byli.

Ale v Osvětimi jsme pomalu, ale jistě přestávali existovat; už třetí den jsme se začali dívat do očí smrti, která počala kosit v našich řadách; denně deset hodin na práci v mrazech 25 – 30 stupňů byla práce nezměrná; méně zdatní odcházeli tak, jak si toho německá bestialita přála; kde nepomohla práce a mráz, přidávali rány a hlad, aby smrt byla jistější.

V tomto prostředí bratr Pařez se svým ideálním pojetím bratrského soužití trpěl nejvíce, že nemohl pomoci, že nemohl sám nésti břemeno všech utrpení;

Setkali jsme se na bloku číslo devatenáct, on sotva již na nohou stojící, aby na dřevěném lůžku se sousedem, jehož neznal, dožil poslední chvíli života; konečně i u něho dosáhli toho, co chtěli; smrt byla jistá, tak konečně mohl být předán do ošetřování; po katarech průdušek, při nesmírném vyčerpání mrazem a prací, dostavili se průjmy, ochablost srdeční a tak byl život zpečetěn; ležel ve světnici na odpočívárně vzpomínaje v prvé řadě své rodiny, své dcery Zdeňky, jež byla jeho nadějí; toužil po prostředí sokolském, živém bratrství a spolupráci pro blaho vlasti.

Těch pár dnů po večerech jsme sedávali u jeho lůžka – bratr J. Činčera z Prahy, bratr Dr. starosta z Moravské Ostravy a několik jiných; poslouchali jsme jeho lehké vyprávění a vyprávění o životě v milé jednotě a radostech a potěšení z práce, když se mohl doma obklopit láskou a krásným uměním.

Několik dnů se zdálo, že se zotaví; omrzliny se hojily, průjmy přestaly; obětavostí bratří se zlepšil stav výživy; taky jsme očekávali další dny s mírným uspokojením, ale mohutné tělo nestačilo, unavené srdce vyčerpáno již se ve skutečnosti nezotavilo; pomalu se dostavovala celková ochablost, které ani sám nepociťoval; ležel odpočívaje a ani si již okolí nevšímal. Nadiktoval poslední dopis, a ještě jej vlastnoručně podepsal. Druhý den potom ochablý, sotva již vnímal své okolí a odpoledne skončil svůj štědře rozdávající život.“

Výpis ze zprávy bratra Václava Švermy, člena předsednictva ČOS a vězně v koncentračním táboře Osvětim a Terezín:

„Bratr František Pařez byl od svého příchodu do Terezína i v Osvětimi stálým terčem zvrhlých esesáků i polských popoháněčů. Pro svoji robustní postavu trpěl dvojnásob. Proto ten brzký jeho konec. Při obojím „mustrování“, t. j. oblékání do táborových uniforem, měl potíže a jeho obléknutí se neobešlo bez pobízivých ran a drzých, urážlivých a posměšných pošklebků. Byl opravdu uboze ustrojen. V Terezíně, kde nás oblékli do starých uniforem bývalého československého vojska nebo četnictva, nebo různých gard, nehodila se žádná velikost na bratra doktora Pařeza. Kalhoty měl krátké, v pase nedopnuté, blůzu rovněž napolo zapnutou. Tak chodil jako terč posměchu prvých 14 dnů, až se nad ním konečně smilovali a nechali mu v „krejčovně“ od spoluvězňů vsadit potřebné klíny do kalhot i blůzy.

Jen několikrát byl s námi účasten pověstných štvavých pochodů na litoměřické nádraží a odtud vlakem do Ústí nad Labem na různá pracovní stanoviště. Nevydržel ani pochodové, ani pracovní tempo, které po nás bylo požadované. Vyneslo mu to týrání a rány, ale po několika dnech po hlášení hlídek a na přímý poukaz táborového lékaře, jímž byl v Terezíně bratr doktor Kavalír, byl převeden na lehčí práci a táboře. Snad jen několik dnů byl v četě pro úklid tábora (opravy cest, odklízení), a pak byl zařazen mezi starší vězně ku škrabání brambor u kuchyně. Ale neušel svému osudu. Byl zařazen do transportu pro Osvětim.

Tam se znovu opakovala tragédie s jeho obléknutím, ale již mnohem vážnější, protože tam byly ty dny již nejméně dvacetistupňové mrazy a v těch táborových, pruhovaných, lehkých hadrech, jemu ještě malých, trpěl dvojnásob. Také na obutí měl smůlu, poněvadž vyfasoval jen pantoflové dřeváky, v nichž měl půl nohy nahé, protože „škarpetky“, t. j. ponožky, které jsme dostávali, byly stále roztrhané a nebylo kdy a čím je spravovat. Z počátku byl honěn s námi i na ty nejtěžší práce (nošení půlmetrákových pytlů s cementem, skládání a vožení cihel a jiného stavebního materiálu) za stále krutých mrazů a sněhu po kolena. Již chůze v těch jeho dřevákách byla pro něho utrpením a musel v pochodu stačit ostatním, i když se mu pantofle vyzouvaly. Často sebral pantofel do ruky a doklusával zpoždění bos, jen v mokré ponožce… Ušel – li při tom pobízivým ranám našich hlídačů, bylo to jeho štěstí, ale to bylo jen zřídka.

Zdá se, že ho skoro hlídali a na něm své zuření vybíjeli, neboť stále někdo z nich při pochodu na pracoviště byl poblíž. Velmi brzy těžce omrzl na nohách, prstech na rukou i v obličeji. Byl na několik dnů zařazen do lehčí práce uvnitř tábora, nakonec zase do kuchyně u krájení tuřínu (brambory jsme tam neměli), ale dlouho již nevydržel. Těžké omrzliny, a nakonec zápal plic ho vysvobodil z velkých útrap a tělesného týrání. Po několika dnech, kdy jej odnesli do táborové nemocnice, jsme se jednoho mrazivého únorového rána při nástupu na pracovní shromaždiště doslechli, že dotrpěl. Byl jedním z prvních našich mrtvých.“

Řídící učitel nemojovské školy Jan Rejl, sám velký sokol, věnoval památce JUDr. Pařeza několik básní, které byly předneseny na tryzně, kterou na památku umučených a popravených královédvorských sokolů uspořádal 3. února 1946 Sokol ve Dvoře Králové. Básně jsou součástí fotogalerie.

zdroje:

Z kroniky Sokola Dvůr Králové n. L.

Soa Trutnov, archiv Sokola Dvůr Králové n. L.

Z osvětimské kartotéky:

Parez, Franz

(prisoner number: 25675)

born: 1885-05-14, place of birth: Dobren

Fate:

1. 1942-02-02, Auschwitz, murdered

Sestavila Pavlína Špatenková

Další články TJ Sokol Dvůr Králové