Vyhledej
Gymnázium Dvůr Králové > Historie > osobnosti

Starosta Dvora Králové nad Labem Jaroslav Bilina očima svého syna

Redakce / 27.12.2022
Víte, že za vznik Tyršova koupaliště může obrovská tříska? Přečtěte si vzpomínky Ing. Miroslava Biliny na svého tatínka Jaroslava Bilinu. Jednoho z nejmladších a nejúspěšnějších starostů Dvora Králové nad Labem. Najdete tam plno zajímavých informací o našem městě.

FOTOGALERIE - Jaroslav Bilina

Starost o město 

Začátkem třicátých let nebylo ve městě žádné umělé koupaliště. Zájemci o koupání museli vyhledávat osvěžení ve vzdálenějších místech, např. v rybníku v Choustníkově Hradišti, na Dachovech u Hořic, ve Chvalkovicích u České Skalice, na Pecce i jinde. Přírodní koupání bylo ve Dvoře pouze na Labi ve Strži, v místě kde se říkalo v Hamburku. Volný tok Labe byl zde opatřen několika kabinami a plošinou pro slunění zhotovenou ze špatně hoblovaného řeziva, působením povětrnosti značně zvětralého. Na těchto prknech jsem si jednou zadřel hluboko pod kůži třísku. Tatínek mně ji slíbil ošetřit až doma, ale pak na to zapomněl, což mně nijak nevadilo, protože jsem věděl, že by musel použít svou chirurgickou zručnost. Nezapomněl však na hluboký smysl památné věty, kterou tehdy pronesl, totiž že je naprosto nezbytné v takovém městě jako je Dvůr vybudovat moderní umělé koupaliště. A protože tento záměr našel podporu v jedné osobě, představující jak výkonnou moc města, tak financování z titulu předsedy ředitelství Spořitelny Královédvorské, dostala rázem tato myšlenka reálné vyhlídky na úspěšné uskutečnění. 

A tak se stalo, že v neděli 18. června 1933 v 10 hodin mohlo být slavností otevření nového Tyršova koupaliště, nedočkavě očekávaného celou veřejností, reálnou skutečností. Ač se jevilo jako pošetilé a iracionální dávat zadřenou třísku s výstavbou koupaliště do příčinné souvislosti, choval jsem jako žák obecné školy v koutku duše přesvědčení, že mám zásluhu, byť nepatrnou, že obě události se vzájemně ovlivnily, a teprve v dospělejším věku mne toto přehnané sebevědomí opustilo. 

Otevření koupaliště předcházely znalecké prohlídky koupališť tehdy již vybudovaných, např. v Praze, v Ústí nad Labem, i za hranicemi státu ve Walzbrychu (tehdy německém Waldenburgu) nebo ve Wroclavi (tehdy německém Breslau), z nichž bylo mnohé převzato jako inspirující vzory.  

Koupaliště patřilo k nejlepším u nás a vyhovovalo náročným podmínkám pro mezinárodní plavecké závody a pro provozování vodního póla, kteréžto sporty odborně zajišťoval nezapomenutelný první plavčík pan Józa, jehož si pamatuji proto tak dobře, že mne naučil plavat. 

Když dozněly ohlasy na nové koupaliště, ustavil se dne 26. září 1934 přípravný výbor pro uspořádání Textilní a krajinské výstavy, jehož předsedou byl zvolen starosta města, a termín zahájení výstavy byl stanoven na den 5. července 1636, Význam tohoto díla přesáhl daleko hranice regionu a výstava se stala dějištěm národních sjezdů desítek spolků a vlasteneckých korporací. Obdivoval jsem, jak mohl tatínek zvládnout všechny tyto sjezdy, které následovaly jeden za druhým, uvítat specifickými projevy, když na přípravu projevů se mu nedostávalo času a on musel často improvizovat. Tento dar pohotového vyjadřování, aniž by si musel vypomáhat frázemi, osvědčil již dříve. 

V roce 1933 uspořádala Národní jednota severočeská na Zvičině tábor lidu proti hrozbě německého fašismu, na němž ve svém projevu prokázal úspěšně vnímavost pro jevy, které už v tehdejší době věštily nebezpečí pro náš národ. Později pak opět dne 21. září 1938 musel bez přípravy reagovat na mnohatisícové shromáždění občanů na náměstí a z balkonu radnice uklidňovat občany oklamané mnichovským diktátem a protestující proti zradě našich spojenců. Dokázal svými projevy zmírnit občanskou malomyslnost a pocit křivdy i nespravedlnosti. 


Pokud jde o textilní a krajinskou výstavu, pamatuji se velmi dobře, jako změny muselo vedení města vykonat, aby město změnilo svou tvářnost a aby připravilo důstojné prostředí pro konání výstavy. Asanace prostoru kolem kostela, demolice starých uliček, vybudování náměstí republiky, městské tržnice, upravení prostoru a přírodních teras pod Hankovým domem a přeměna těchto míst na reprezentativní výstaviště, představovalo hlavní úkoly, které později vyústily i ve výstavbu nového mostu přes Labe u bývalé městské váhy. 

Trpělivý čtenář mně snad promine poněkud nudný výčet význačných zařízení, která bylo nutno pro zkrášlení městského prostředí vykonat. Chtěl jsem tím jen vyslovit přesvědčení, že významovou náplň titulu starosta města se snažil náš otec svým poctivým a pracovitým přístupem do krajnosti naplnit. 

Válečný samaritán 

Ač byl tatínek jako úředník Okresní nemocenské pojišťovny obklopen ochotnými a schopnými lékaři, nepamatuji se, že by někdy jejich službu vyžadoval. Když pociťoval blížící se angínu nebo chřipku, tamponem napuštěným jodovou tinkturou si důkladně vytřel ústní a krční dutinu a druhý den nebylo po hrozící nákaze ani památky. Když se mu vytvořil na zápěstí hřbetu ruky bolestivý vřed, sám si hnisavou ránu rozřezal, vyčistil a dezinfikoval a hrozící otravu krve tak vykázal rázně do neškodných mezí. Když mně vyrostla na palci levé ruky ohyzdná bradavice, zblízka ji prohlédl a než jsem se stačil vzpamatovat, vykousl ji a zastavil krvácení. Provedl dezinfekci a vzniku nové bradavice nedal nejmenší šanci. Věděl si rady v každé situaci a nechápal, že druzí to neumějí. Otázku, kde těchto schopností nabyl, lze snadno vysvětlit – v 1. světové válce byl samaritánem. 

Jako desetiletý školák jsem měl za úkol nosit ze sklepa uhlí a dříví. Ve sklepě vládlo přítmí a tak se jednou stalo, že jsem narazil do postavy člověka houpajícího se na provaze zavěšeném na trámu sousední kóje. Krve by se ve mně nikdo nedořezal, jak jsem se polekal. Zahodil jsem lopatku i kbelík na uhlí a upaloval po schodech do kuchyně. Vyrazil jsem ze sebe pouze: „Tati, ve sklepě se někdo oběsil“, a celý jsem se rozklepal. Tatínek odložil noviny a tónem, jakoby kříšení oběšenců bylo běžnou každodenní rutinou, pravil káravě: “To nevíš, že se oběšený musí nejprve odříznout a pak zavést umělé dýchání?“ To už držel v ruce kuchyňský nůž a řítil se po schodech do sklepa. Bylo však již pozdě, oběť sebevraždy, otec mého kamaráda, už se nedala vzkřísit. Bydleli s námi ve stejném domě a já jsem se dlouho nemohl vzpamatovat, protože jsem nikdy předtím takovou hrůzu nezažil. Naproti tomu tatínek byl zkušený zdravotník, který sloužil za 1. světové války v lazaretu na frontě, a jak dokládají vzácné dobové fotografie, společně se svým pozdějším přítelem panem architektem Jarolímkem, účastníkem památného lyžařského závodu na 50 km v roce 1913, při němž zahynuli stateční lyžaři Hanč a Vrbata. 

Demarkace hranic tzv. protektorátu Čechy a Morava 

Poprvé jsem se svezl dopravní letadlem, když mne tatínek vzal s sebou začátkem třicátých let na letecký den do Hradce Králové, kam byl pozván jako čestný host. Vyhlídkový let jsme podnikli letounem Baťovy firemní letky a povznášející pocit se nám podařilo prožívat i přes nedávnou vzpomínku na tragédii, při níž v roce 1932 zahynul průmyslník Tomáš Baťa zřícením vlastního letadla. Podruhé se mně dostalo svezení dopravním letadlem pouze hypoteticky. Bylo to někdy začátkem listopadu 1938, kdy na mne tatínek čekal před školou, aby mně oznámil, že odlétá s doprovodem několika průmyslníků Dvora Králové do Berlína, aby hájili zájmy našeho města při delimitaci našich hranic mezi tzv.
protektorátem a německou říší. Napůl žertem pak dodal, že letadlo není vytížené, a že kdybych chtěl, mohl bych se svézt. Ve skutečnosti však věděl, že studijní povinnosti mně takový výlet nedovolují. Spíše tím chtěl naznačit, abych to vyřídil doma, kdyby se mu nepodařilo z časových důvodů se s rodinou rozloučit. Nikdy předtím však na mne před školou nečekal, z čehož jsem pochopil, že jde o vážné věci. 

Později v lednu 1939 svízelná jednání pokračovala na různých místech, nejčastěji v tehdejší Moravské Ostravě a v tehdy německé Ratiboři. O těžké úloze našich parlamentářů svědčí úryvky z korespondence, kterou mně tatínek posílal a z níž některé uvádím v doslovném znění. 

8. ledna 1939: jednání bylo odloženo do jiného místa.
11. ledna 1939: porady zde trvají, v úterý jsme byli v Německu v Ratiboři, ale na nás nedošlo. Vrátíme se tam opět ve čtvrtek a snad se to již skončí. Nadějí málo. Jsou na nás velmi přísní.
12. ledna 1939: dnes se začalo jednat o bolestech našeho města a okolí. Výsledek zatím žádný. 

Je nepochybné, že zásadový postoj, který tatínek zaujímal jako starosta města vůči německým orgánům při určování hranic, ovlivnil nepříznivé nazírání německé strany na jeho osobnost, které později sehrálo v rozhodujících dějinných okamžicích příštích událostí zhoubnou roli. 

Atentát a heydrichiáda 

Dne 27. května byl proveden atentát na R. Heydricha, vyhlášeno stanné právo a dne 4. 6. 1942 R. Heydrich na následky atentátu zemřel. Jeho smrt byla předzvěstí neslýchaného a bezprecedentního teroru a násilí proti českému národu a brutální akcí proti českému odporu proti okupaci, zejména proti Židům, proti inteligenci a proti lidskosti všeobecně. Začaly popravy, deportace do koncentračních táborů, byly vyhlazeny Lidice a Ležáky. 

Ve středu 3. června 1942 nám gestapáci odvedli tatínka, abychom jej už nikdy nespatřili. V té chvíli jsem si vzpomněl společně s maminkou, že měl tatínek pro osobní potřebu kapesní pistoli, kterou nikdy nepotřeboval ani nepoužil. Starostové větších měst tak byli ozbrojeni rovněž, bylo to nepsané pravidlo. Tatínek měl pistoli volně uloženou v nejvyšší přihrádce své skříně v kuchyni. S maminkou jsme o tom věděli, nikdy jsme se pistole nedotkli ani nekontrolovali, zda si ji vzal někdy s sebou. 

Po jeho násilném zatčení a odvlečení jsme zjistili, že pistole není na svém místě. Všude platilo stanné právo, podle něhož zjištění držení střelné zbraně znamenalo okamžité zastřelení všech členů rodiny bez soudu. Uvědomil jsem si, jaké nebezpečí nám všem hrozí. Po zevrubné prohlídce bytu a tatínkových osobních věcí jsem se tajně vloudil do sklepa domu čp. 1253 na Benešově nábřeží, kde jsme bydleli. Za tmy jsem celou noc prohledával sklepní prostory, kde by zbraň mohla být ukryta, kde jsme měli v oddělené kóji uskladněné uhlí, dříví a brambory. Vše jsem přemístil a přeházel tak, abych mohl uloženou pistoli najít, ale výsledek byl nulový. Žili jsme ve strachu a obavách před násilnou smrtí až do konce války. Teprve když válka skončila, donesl ztracenou pistoli mamince pan Špáta, dlouholetý domovník budovy Městského úřadu, s vysvětlením, že mu ji tatínek dokázal dát v nestřeženém okamžiku, kdy už byl zatčen, aby ji převzal do úschovy. O maminku se v té chvíli pokoušely mdloby, vrátila pistoli panu Špátovi s tím, aby si ji nechal za statečnost a také na památku na pana starostu, s nímž po řadu let sdílel osudy města. Pan Špáta byl statečný člověk, který riskoval vlastní život, aby zabránil neštěstí, které hrozilo celé naší rodině. 

Náš tatínek byl popraven dne 5. června 1942 na Zámečku v Pardubicích, kde bylo popraveno postupně téměř 300 vlastenců. 

Toho dne jsem v časných ranních hodinách přijel z Pardubic, kde jsem studoval obchodní akademii a za 14 dní jsem měl vykonat závěrečné zkoušky, do svého rodiště. 

Maminku jsem našel ve stavu bezvědomí a teprve po značném úsilí se mě podařilo ji přivést k vědomí a k plnému vnímání neštěstí, které naši rodinu postihlo. Projevila přání, abych navštívil Městskou spořitelnu a požádal o vydání části tatínkových rodinných úspor, protože jsme zůstali bez jakýchkoli prostředků k obživě: maminka pracovala v domácnosti, já jsem dokončoval již druhou střední školu a sestra navštěvovala rodinnou školu v Hořicích v Podkrkonoší.  

Cesta do spořitelny byla tristní, všude bylo lze pozorovat ustrašené jednotlivce nebo menší hloučky, neboť všichni spěchali do svých domovů v předtuše zlých událostí. Na mnohých domech vlály smuteční prapory za popraveného starostu, našli se však i tací, kteří tvrdili, že to je za Heydricha.  

Jako syn starosty jsem nechtěl budit zbytečnou pozornost na náměstí, a proto jsem volil cestu do spořitelny oklikou. Z bytu na Benešově (tehdy Labském) nábřeží v obecním domě čp. 1253, kde jsme bydleli, jsem spěchal Husovou ulicí na Karlov, dále Fügnerovou a Havlíčkovou ulicí na náměstí.  

Před Trohořovou tiskárnou jsem potkal Ivana Geislera, který maturoval na zdejším gymnáziu v roce 1938, byl synem dlouholetého primáře nemocnice a později pojal za manželku pražskou herečku paní Lysenkovou. Přešel ihned na mou stranu ulice, stiskl mně pevně ruku a projevil hlubokou účast. Nebylo to samozřejmé, protože v dané situaci se našli i lidé, kteří se mně na veřejnosti zbaběle vyhýbali z obavy, aby nedali najevo známost s nepřítelem německé Říše. Vážil jsem si toho, že Ivan Geisler se cítil povznesen nad lidskou zbabělostí a veřejně se hlásil ke svému vlasteneckému smýšlení.  

Ve spořitelně jsem nepořídil. Přijal mne před vchodovými dveřmi nějaký německý komisař (Träuhändler) a oznámil mě, že veškerý majetek po popravených se zabavuje ve prospěch Říše, a že i kdyby toho nebylo, nemohli by mně žádné peněžní prostředky vydat, protože nejsem plnoletý. Platil tehdy zákon, podle něhož se dosahovalo plnoletosti po dosažení 21 let věku a mně bylo teprve dvacet. 

Krátce nato mně bylo sděleno na německém Arbeitsamtu, že můj další pobyt ve městě je nežádoucí, že mne žádná firma neposkytne zaměstnání, a že je nutné, abych se zapojil do totálního nasazení ve prospěch německé Říše. Určili mně aglomeraci Verein für chemische und metallurgische Produktion Rybitví, Ausbau Neratovice. A tak jsem jako pomocný dělník se dvěma maturitními vysvědčeními v kapse pracoval v Rybitví a v Neratovicích až do konce války. 


Starost o rodinu
(tento odstavec byl původně na začátku textu)

Svého tatínka jsem nepoznal jinak než jako nezletilý školák, protože v době, kdy jsme ho ztratili, jsem se teprve připravoval na druhou maturitu na obchodní akademii v Pardubicích. První jsem absolvoval na reálném gymnáziu ve Dvoře Králové n. L. 

Snaha rozdělit spravedlivě starost o rodinu a starost o město se tatínkovi plně nezdařila. Pracoval zprvu jako subalterní úředník Okresní nemocenské pojišťovny a z této práce spěchal nejprve na radnici, kde jej čekaly úřední hodiny pro občany, schůze městské rady, zasedání městského zastupitelstva, případně jednání ředitelství Spořitelny Královédvorské, jehož byl předsedou, a často i schůzí jiných korporací. 

Času pro rodinu tedy příliš nezbývalo. Mýlil by se však ten, kdo by se domníval, že otec rodinu zanedbával. Byl jejím dobrým duchem, svrchovanou, přísnou, a přitom laskavou autoritou. Pokud jde o mne jako školáka, být synem starosty pro mne však znamenalo mít četná omezení a nižádné výhody. Spíše naopak. 

Vozovka Benešova nábřeží, kde jsme bydleli, byla dlážděná kočičími hlavami, a tak přilehlý chodník na labském břehu lákal svým povrchem z udusané hlíny k pořádání závodů na bicyklech, čehož jsme jako kluci hojně využívali, přestože jízda na kole po chodníku byla v té době přísně zakázána. Jako samozvaný strážce bezpečnosti na to dbal i válečný invalida pan Seidl, který měl trafiku přímo naproti betonové lávce přes Labe na rohu nábřeží a Poděbradovy ulice, a který z nedostatku jiné činnosti dohlížel na dodržování pořádku na ulici. Avšak zatímco ostatní účastníky milostivě přehlížel, mne při závodech rázně zadržel a dost neomaleně se na mne obořil, abych si nemyslel, že jako syn starosty si mohu všechno dovolit. Vykázal mne na kostrbatou vozovku a postaral se o to, aby se tatínek o mém přestupku dozvěděl. Doma jsem pak dostal kázání a trest spočívající v tom, že napříště mi nesměla porodní asistentka paní Fléglová, která se zasloužila o můj příchod na svět, půjčovat dámské kolo opatřené síťkou proti dámské sukni, což bylo privilegium, jehož se mně čas od času dostávalo za dobré chování. 

Dokud jsem nosil na vysvědčení samé jedničky, bylo dobře a tatínek to komentoval tak, že je to nudné a že to mám pořád stejné. Bouře se však strhla v okamžiku, kdy jsem na čtvrtletním vysvědčení přinesl trojku, notabene z českého jazyka. Otec se ihned odebral do školy, aby s paní profesorkou Zabloudilovou věc projednal. Následovala přísná domluva a kázání v tom smyslu, že nelze připustit, aby v české škole syn českého starosty neuměl správně česky. Nevzalo se přitom v úvahu, že zhoršený prospěch jsem sklidil pouze za neúspěšné memorování básně. Prostě na mne platila vždy přísnější měřítka než na druhé spolužáky. 

Otec také dbal na všemožné posilování a upevňování mých morálních vlastností. Jednou odešel ráno do práce jen tak nalehko, protože bylo krásné počasí. Vždy si potrpěl na upravený zevnějšek a čisté, nezmačkané oblečení. Během dne se však přihnaly silné deště a tak mne maminka pověřila, abych tatínkovi donesl do práce deštník. Z nábřeží do pojišťovny v Preslově ulici to byl hodný kus cesty a tak jsem dorazil k cíli na kůži promoklý a do poslední nitky promáčený. Zato deštník zůstal téměř nedotčen. Při pohledu na něj se otec zamračil a předtuchou mé drzé výmluvy se zeptal, proč jsem si deštník na cestu neotevřel. Bezelstně jsem odpověděl, že jsem ještě neslyšel, že by nějaký skaut chodil s deštníkem a že skautská čest a deštník se navzájem vylučují. V náhlém nesouhlasu mne tatínek tím deštníkem přetáhl tak, že to několik drátů nevydrželo a pravil: „Však já tě té paličatosti odnaučím.“ Deštník musel do opravy a já jsem v koutku duše věřil, že otcovo vzplanutí bylo dílem spravedlivé a dílem smířlivé, protože nedorozumění se nějak ukončit muselo a mně bylo známo, že ve skutečnosti měl otec pro skautské zásady plné pochopení a byl upřímným příznivcem hnutí, jež jsem vyznával. 

Předchozími řádky jsem chtěl naznačit, že můj handicap spočíval v tom, že co se jiným prominulo, já sám jsem musel leckdy obtížně obhajovat v zájmu dobré pověsti naší rodiny. 

Pravá pohoda pro usmíření všelijakých excesů, nashromážděných během týdne, v naší rodině nastala vždy po nedělním obědě, kdy si tatínek zapálil oblíbenou egyptku či memfisku, což nám přineslo sváteční náladu. Byl to také jediný jeho prohřešek proti zásadám správné životosprávy, kterou jinak přísně dodržoval a trpělivě ji prosazoval v celé naší rodině. 


Ing. Miroslav Bilina, syn starosty města Jaroslava Biliny 
Připravila Pavlína Špatenková

zdroj: archiv městského muzea ve Dvoře Králové n. L. 

 

 

Související články
Jaroslav Bilina - o lidech z našeho regionu, které popravili, nebo věznili nacisté
Před 78 lety byl popraven starosta města pan Jaroslav Bilina
Jaroslav Bilina byl jedním z nejmladších a zároveň nejúspěšnějších starostů Dvora Králové nad Labem
Celých dlouhých 40 let trvalo, než byl muži akceptován ženský Sokol a 50 let, než byl ženám umožněn vstup do předsednictva Sokola!
Vaše komentáře

Přečteno 578x